Z dřívějšího příspěvku již víme, že když si dá člověk nohy na stůl, bude se nejspíše cítit mocnější, bude více riskovat a změní se mu hladina hormonů v těle. Jak ale bude tato póza působit na ostatní? Sedět s nohama na stole přece jen není považováno za zcela normální. Co byste si vy pomysleli o někom, kdo by takto seděl v restauraci nebo kavárně? Vnímali byste ho díky tomu jako mocnějšího? Nebo by jeho způsob sezení vyvolával pocit moci pouze u něj samotného? Tímto problémem se zabýval aktuální výzkum provedený pěticí nizozemských psychologů.
Autoři se ve studii nezabývali pouze sezením s nohama na stole, ale zjišťovali dopad porušení společenských pravidel na vnímání moci obecně. Jejich uvažování bylo zhruba následující. Lidé s vyšší mocí zažívají od ostatních méně překážek při dosahování svých cílů. Díky tomu se nemusí také tolik bát negativních důsledků svých činů. To může vést mimo jiné i k porušování zásad slušného chování. Mocní lidé tedy v důsledku více překračují společenské normy. Co se ale neví, je, jaký to má dopad na ostatní. Jednou možností může být, že porušování norem povede v očích ostatních ke ztrátě moci. Druhou možností je, že porušování norem bude naopak napomáhat v tom, že člověk bude vnímán jako mocný. Jaká možnost platí, se tedy výzkumníci pokusili zjistit pomocí čtyř experimentů.
V prvním expetimentu četly pokusné osoby krátký příběh popisující chování jednoho člověka na radnici. V příběhu, který četla polovina osob, si tento člověk bez dovolení vzal od jednoho ze zaměstnanců kafe. Druhá polovina četla příběh, kde si člověk na radnici odskočil na záchod a po chvíli se vrátil zpět. Následně měly obě poloviny hodnotit jeho vlastnosti. Mezi nimi byly i vlastnosti spjaté s mocí – například silný, mocný nebo rozhodný. Dále se mezi vlastnostmi objevilo i několik týkajících se porušování norem – kupříkladu asociální, nemorální nebo hrubý. Po ohodnocení vlastností měli účastníci studie uvést, nakolik souhlasí s různými větami týkajícími se moci člověka v příběhu.
Nepříliš překvapivě hodnotily pokusné osoby zloděje kafe hůře z hlediska porušování norem než člověka, který si zašel na záchod. Který z nich byl ale vnímán jako mocnější? U obou ukazatelů – vlastností i vět – byl zloděj drahoceného moku považován za mocnějšího.
Druhý experiment byl podobný. Účastníci studie byli rozděleni na dvě skupiny. Jedna skupina opět četla příběh, kdy někdo porušil normu, zatímco druhá četla příběh, kde norma porušena nebyla. Příběh v tomto experimentu se týkal účetního, který se dozvěděl o problému ve finančních výkazech. Účetní porušující normu se snažil problém ututlat, zatímco účetní normu neporušující vyjádřil ochotu chybu ve výkazech opravit. Kromě ukazatelů měřících porušování norem a vnímanou moc účetního byly do tohoto experimentu zařazeny otázky hodnotící jeho svobodu rozhodování.
Podobně jako v prvním experimentu se i ve druhém ukázalo, že účetní porušující pravidla byl vnímán jako mocnější. Kromě toho také účastníci studie usuzovali, že měl větší svobodu rozhodování. Navíc byl vliv porušení normy na hodnocení moci zprostředkován vnímanou svobodou rozhodování. To naznačuje, že překročení pravidel účetního vedlo k tomu, že se pokusným osobám zdálo, že má větší svobodu volby, a to následně vedlo k tomu, že byl hodnocen jako mocnější.
Jak lze z grafu vidět, muž porušující normy byl opět vnímán jako mocnější. Porušování norem se projevilo i u ukazatelů s mocí spojovaných. U hosta, který překračoval pravidla, tak lidé očekávali, že bude na chybu číšníka spíše reagovat vztekem a snahou situaci řešit. Naopak předpokládali, že bude méně smutný a inhibovaný než host normy neporušující.
Poslední experiment měl nálezy z předchozích tří dále zobecnit. Tentokrát byly pokusné osoby přímo účastny situace, kde někdo porušoval pravidla slušného chování. Když přišli účastníci výzkumu do místnosti, kde měl experiment probíhat, už tam čekal výzkumník a další pokusná osoba – ve skutečnosti spolupracovník výzkumníka. Druhý spolupracovník výzkumníka – také hrající účastníka výzkumu – přišel o minutu a půl později, než měl, odhodil tašku a dal si nohy na stůl. Experimentátor potom řekl, že tři přítomné pokusné osoby budou spolu pracovat na nějakém úkolu. Před tím je ale ještě odvedl do oddělených prostorů a nechal je vyplnit několik dotazníků. V nich účastníci experimentu hodnotili různé vlastnosti zbylých dvou pokusných osob – reálně spolupracovníků výzkumníka. Mezi nimi byla i moc.
I v posledním experimentu se ukázalo, že porušování norem vedlo k vnímání vyšší moci. Spolupracovník, který přišel pozdě a dal si nohy na stůl, byl tedy hodnocen jako mocnější než druhý, který se choval slušně.
Autoři výzkumu tedy ve čtyřech experimentech celkem přesvědčivě ukázali, že porušování norem může vést k tomu, že je člověk vnímán jako mocnější. Z výzkumu ovšem není jasné, zda překračování pravidel skutečně k moci povede. To, že je člověk vnímán jako mocný, automaticky neznamená, že mocný je. Trochu překvapivě tuto možnost autoři naprosto opomíjejí. Tvrdí tak, že moc vede k porušování norem, a to zase vede k vyšší moci. To má vést k začarovaném kruhu, z kterého vznikne jedinec oplývající mocí a nespolečenským chováním. Nic takového však nelze z výzkumu vyčíst.
Pokud vám o moc nejde, ale stačí vám, že se budete mocní cítit a stejně tak budete vypadat, nohy na stole vám mohou pomoci.
-- Štěpán
Van Kleef, G. A., Homan, A. C., Finkenauer, C., Gündemir, S., & Stamkou, E. (2011). Breaking the Rules to Rise to Power: How Norm Violators Gain Power in the Eyes of Others. Social Psychological and Personality Science, doi: 10.1177/1948550611398416. [pdf / abstrakt]
Žádné komentáře:
Okomentovat