V jádru výzkumu, který si dnes popíšeme, stojí teorie perception-behavior link. Podle ní prosté pozorování chování zvyšuje šanci, že se sami začneme chovat stejně. Tato myšlenka není nikterak nová. Stačí si vzpomenout na hlavní argument pro omezování pořadů v televizi. Podle něj vystavení dětí násilí či sexu v ní může zapříčinit, že se stanou samy násilné a promiskuitní.
Pokusným osobám bylo řečeno, že se na katedře psychologie, kde studují, vyvíjí nový projektivní test. Dále jim bylo sděleno, že se na nich bude testovat první verze této metody. Jejich úkolem bylo popisovat, co vidí na sérii předložených fotografií. Při této činnosti se střídaly s druhou osobou. Tou byl nicméně vždy spolupracovník experimentátorů – o tom ale skutečná pokusná osoba nevěděla. Tento spolupracovník měl přesně naučené věty, které k jednotlivým fotografiím říkal. Dále měl také naučený přesný způsob chování během pokusu. Polovina pokusných osob tak pracovala s člověkem, který se jim nedíval do očí, měl neutrální výraz v tváři a pouze pohodlně seděl v křesle a popisoval fotografie. Druhá polovina pokusných osob pracovala s člověkem, který se jim rovněž nedíval do očí, ale způsob jeho sezení a pohyby jeho těla kopírovaly jejich pohyby. Na závěr experimentu měl každý participant soukromě vyplnit dotazník, v němž dvě klíčové otázky zněly: „Jak sympatický byl druhý účastník studie?“ a „Jak hladce probíhala vaše interakce s druhým účastníkem studie?“. Hodnocení probíhalo na devítistupňové škále, kde 1 znamenala extrémně negativní hodnocení a 9 extrémně pozitivní hodnocení. Jak již asi tušíte, ti účastníci výzkumu, kteří byli napodobováni, hodnotili druhou pokusnou osobu o poznání lépe:
Výzkumníci se obávali, že by se mohli jejich spolupracovníci chovat přes všechnu snahu v různých podmínkách odlišně. Proto nahráli některé z interakcí na video a nechali chování spolupracovníků posuzovat lidmi, kteří neznali hypotézu. Nezjistili ale žádný rozdíl v kterékoliv ze sledovaných veličin (jak moc se spolupracovníci smáli, chovali přátelsky, dívali účastníkům studie do očí, a nakolik se zdálo, že měli účastníka studie rádi). Navíc žádný z probandů nezaznamenal, že jeho chování bylo napodobováno.
V dalším experimentu se výzkumníci zaměřili na to, zda lidé obecně napodobují chování druhých. To by totiž znamenalo, že se všichni chováme stejně jako spolupracovníci v prvním pokusu. Experiment probíhal podobně jako první. Pokusné osoby tedy opět s druhou osobou (ve skutečnosti spolupracovníkem výzkumníků) popisovaly fotky. Rozdíl oproti prvnímu experimentu spočíval v chování spolupracovníka. Ten se v polovině případů usmíval a v druhé polovině případů měl neutrální výraz. Další rozdíl spočíval v tom, že si během procedury spolupracovník buď mnul tvář, nebo podupával nohou. Poté, co byly pokusné osoby hotovy s popisováním fotek, absolvovaly celou proceduru ještě jednou s jinou osobou (opět spolupracovníkem experimentátorů). Tento druhý spolupracovník se rovněž buďto smál, nebo měl neutrální výraz a také si během procedury mnul tvář, či podupával nohou. Varianta chování, kterou provozoval, byla přitom ta, kterou neprovozoval první spolupracovník. Pokud si tedy ten například během popisování fotek podupával, pak si druhý spolupracovník mnul tvář. Výzkumníky zajímalo, zda se nějak tato manipulace projeví v chování pokusných osob. Jak ukazuje následující graf, projevila:
Pokusné osoby si tedy výrazně častěji mnuly obličej či podupávaly nohou, pokud to dělala druhá osoba, i když pro to nebyly nijak instruovány. Kromě toho se rovněž ukázalo, že pokusná osoba se usmívala mnohem častěji, pokud se usmíval spolupracovník - což ovšem není zásadní překvapení. Implikace těchto výzkumů je poměrně zajímavá. Jednak se zřejmě nevědomě ve společnosti druhých chováme tak, jak se chovají oni a zároveň, pokud se druzí nechovají jako my, nemáme je za to příliš v lásce.
-- Marek
Žádné komentáře:
Okomentovat