úterý 4. října 2011

Proč číst knihy dvakrát?

Pravděpodobně se vám už stalo, že vám někdo prozradil před dočtením závěr románu nebo zápletku filmu před jeho vlastním shlédnutím. Je také celkem možné, že vás tím příliš nepotěšil, protože jste si mysleli, že vám zkazil zážitek z překvapivého rozuzlení. Kazí ale znalost zápletky potěšení z filmu či knihy skutečně? Jonathan Leavitt a Nicholas Christenfeld se to rozhodli prověřit.
Vybrali čtyři povídky od každého ze tří různých žánrů – detektivek, povídek s poetickým nádechem a povídek s překvapivým zvratem. Ke každé povídce napsali odstavec, který odhaloval zápletku. Následně nechali číst různé pokusné osoby jednu ze tří forem stejné povídky. V jedné formě povídky byl odstavec s prozrazenou zápletkou před samotným textem („zkažená povídka“), u druhé formy byl stejný odstavec zabudován do začátku textu povídky a třetí forma odstavec s popsanou zápletkou neobsahovala vůbec („nezkažená povídka“). Po četbě hodnotili účastníci výzkumu povídku na škále od 1 do 10 podle toho, jaký z ní měli požitek (10 značila maximální požitek). Výsledky pro zkažené a nezkažené povídky lze vidět na následujícím grafu:


Jak lze vyčíst z grafu, zkažené povídky ve skutečnosti vůbec zkažené nebyly, ba naopak byly obecně hodnoceny lépe než ty nezkažené. To platilo pro všechny tři typy povídek použitých ve studii. Formát povídky s textem zabudovaným na úvod se nelišil v hodnocení od nezkažené povídky.
Výsledky výzkumu ukazují, že pokud nám někdo omylem prozradí zápletku knihy či filmu, neměli bychom mu spílat, ale možná spíše poděkovat. Chybná představa, že odhalení děje vede k nižšímu požitku, může být udržovaná tím, že málokdy máme možnost srovnávat požitek ze stejného příběhu mezi případy, kdy je příběh zkažen a kdy není zkažen znalostí zápletky. Mylný také může být názor, že napětí a překvapení zvyšují prožitek. Naopak je možné, že „plynulost“ prožívaná při sledování již známého děje může způsobovat pozitivní efekt odhalení zápletky pozorovaný ve zde popisovaném výzkumu.
-- Štěpán
Leavitt, J. D., & Christenfeld, N. J. S. (2011). Story Spoilers Don’t Spoil Stories. Psychological Science, doi: 10.1177/0956797611417007. [abstrakt]

4 komentáře:

  1. další pěkně vybranej článek. i když bych tady bejt autorama byl hodně hodně opatrnej v interpretacích a generalizacích. (jinak je to teda ale ukazuje, proč se abstrakt píše ještě před úvod článků :) )

    OdpovědětVymazat
  2. Díky. A máš pravdu - výzkum byl provedený pouze s využitím povídek, je tedy možné, že u filmů, knih apod. to bude fungovat jinak, a je potřeba výsledky potvrdit s využitím jiných materiálů. Na druhou stranu nenapadají mě moc důvody, proč by tomu tak mělo být.

    OdpovědětVymazat
  3. Myslím si, že strašně záleží na konkrétním člověku a konkrétním díle - například u krimi thrillerů bývám nejvíc nadšená právě z nečekaných dějových zvratů, a proto mě předčasné odhalení vraha vždycky dožere. Sice si díky němu mohu vychutnat části knihy, které bych jinak ve snaze rychle se dočkat rozuzlení přelétla jen velmi rychle, ale zároveň kniha najednou postrádá ony žaludek obracející zvraty, ony "mindfucky" a proklínání sebe sama, že mě nenapadlo podezírat ty správné postavy.
    Věřím, že pro jistou část trpělivějších čtenářů může být zajímavé i znát rozuzlení zápletky a čtením knihy zkoumat, jak k němu vlastně došlo.
    Mně ale překvapení chybí, a to mám vyzkoušené čtením mnoha knih, u kterých jsem znala nebo neznala vyústění - ty překvapivé na mě v naprosté většině případů zanechaly větší dojem.

    OdpovědětVymazat