Myslím, že vám je tak 90 … aneb Jak (ne)odhadovat

Když vás někdo pobídne k tomu, abyste odhadli jeho věk nebo plat, můžete stát před problémem, jakým způsobem odpovědět, abyste ho svou odpovědí potěšili. Jednou z možností, jak se v této situaci zachovat, je upravit svůj skutečný odhad ve směru, který vnímáte jako pozitivnější. Můžete tak například hádat nižší věk a vyšší plat, než jaké reálně očekáváte. Nová studie publikovaná v časopise Emotion ukazuje, že s touto strategií nebudete vždy úspěšní.

Co se v učebnicích nedozvíte – Aschův experiment

O výzkumu konformity, který provedl Solomon Asch před více než půl stoletím, se lze dočíst v každé rozumné učebnici sociální psychologie (má svoji stránku dokonce i na české wikipedii). Pokusné osoby měly v tomto výzkumu vybrat z každé série tří čar tu, která byla stejně dlouhá jako referenční čára (jak tyto čáry vypadaly, můžete vidět v obrázku za odstavcem). Pokus probíhal ve skupinách, přičemž v každé z nich byl pouze jeden člověk skutečným účastníkem výzkumu. Ostatní byli pomocníci experimentátora. Asche ve výzkumu zajímal vliv jejich odpovědí na úsudek skutečné pokusné osoby. U části pokusných osob totiž pomocníci experimentátora odpovídali naschvál špatně. Jako stejně dlouhou čáru tak vybrali některou z těch, které byly evidentně odlišné. Účastníci výzkumu následně odpovídali taktéž ve zvýšené míře špatně, což je standardně interpretováno jako projev konformity. Výzkum konformity s využitím Aschovy procedury samozřejmě neskončil před půl stoletím, což se již z mnoha učebnic nedozvíte. Dvě nedávné studie si zde tedy popíšeme.

Lidé věří, čemu věřit chtějí

Zaujala vás někdy tvrdohlavost, s jakou někteří lidé stojí za svými favorizovanými názory, i přes hromadící se množství informací, které svědčí v jejich opak? Důvodů tohoto jevu může být více. Lidé mají například tendenci vykládat si nové informace v souladu s již dříve utvořenými schématy. Pokud například bůh neztrestá svět kataklysmatem, jenž stoupenci nějaké obskurní sekty očekávají, názory sektářů mohou s trochou mentální ekvilibristiky zůstat nenarušeny. Není totiž příliš těžké vybájit si nějaké alternativní vysvětlení v rámci původního světonázoru – bůh je milosrdný, víra sektářů lidstvo zachránila apod. Interpretace nových informací však může být závislá i na motivaci člověka. A přesně tím se zabýval výzkum trojice vědců publikovaný v časopise Psychological Science.

Velká ruka bolí méně

Vnímání různými smysly je výrazně provázáno. Například to, co interpretujeme jako chuť jídla, nevnímáme pouze jazykem a přilehlými oblastmi, na nichž můžeme nalézt chuťové receptory. Na chuť má vliv také vůně potravy, její textura nebo dokonce i zvuk, který jídlo při konzumaci vydává. S bolestí je tomu podobně. V 

předchozí studii
se tak ukázalo, že pocit bolesti může být zmírněn, když je část těla, na kterou působí bolestivý stimul, zároveň sledována. Skupina vědců se rozhodla tento poznatek dále prozkoumat a v navazující studii se zabývala vlivem velikosti stimulované oblasti.

Rozzlobení sadisté a nadšení masochisté: 2 v 1?

Hněv a bolest jsou ingredience, které jdou až příliš dobře dohromady. Nepamatuju si, že bych někdy cítil vnitřní mír poté, co kladivo chirurgicky přesně minulo hřebík a vytvořilo ve zdi kráter s mým prstem na dně. Jedná se ovšem o oboustranný vztah - rozzlobený člověk má větší pravděpodobnost (a sto chutí) rozdávat nějakou tu bolest kolem sebe - ať už fyzickou či jinou. Jak zjistil Evan Polman z Newyorkské univerzity, jeden cíl pro sadistickou ventilaci hněvu je po ruce vždy. A má navíc nesnesitelný zvyk na vás hledět, pokaždé když se podíváte do zrcadla. Jeho výzkum ukazuje, že při pocitech hněvu nás naše mysl vede k sebeubližování.

Jaký je rozdíl mezi vysokým a ještě vyšším IQ?

Výsledky v testech obecné inteligence velmi dobře předpovídají úspěšnost v zaměstnání a ve škole. Přesto je jejich využití i v těchto kontextech kritizováno a mnoho psychologů raději spoléhá na jiné metody, které jsou ve skutečnosti méně užitečné a často i nákladnější či časově náročnější. Jedním z argumentů proti používání testů inteligence je, že od určité úrovně již úspěšnost nepředpovídají. To znamená, že od určité hranice je již jedno, zda vyberete uchazeče náhodně či použijete k volbě výsledek v testu. Kdyby tato hranice odpovídala například IQ 125, pak by z hlediska inteligence nemělo být důležité, jestli má uchazeč IQ 130 nebo 160.  Graficky by tento vztah vypadal zhruba takto:

Lítost lze vyjádřit i elektrickým šokem

V dřívějším článku jsme se seznámili s výzkumem, který ukazoval, že lze pocit viny zmírnit fyzickým utrpením. Může mít sebetrýznění prováděné při prožitku viny i jiný význam? Může sloužit například jako signál pro ostatní, že viník svého činu lituje? To se rozhodl zjistit v novém výzkumu Rob Nelissen.

Proč nedokážeme odhadnout, jak se budeme cítit?

Při odhadu emočních reakcí na budoucí události dělají lidé chyby. Voliči politika, který prohrál ve volbách, se necítí tak špatně, jak odhadovali před volbami. Podobně studenti ve vztahu považují rozchod takřka za konec světa. Ten však k údivu zúčastněných nenastává, i když se vztah skutečně stane minulostí. Nepříjemné události nemají obvykle takový dopad, jaký je jim přikládán před tím, než se přihodí. Když přemýšlíme o svých reakcích na prohru oblíbeného politika, neuvažujeme o tom, že náš život zůstane takřka nezměněn. Ráno se bude vstávat stejně nepříjemně, jídlu se chuť nezmění a práce bude stejně zábavná jako kdykoli jindy. Stejně tak opomíjíme práci našeho psychologického imunitního systému. Ten bojuje s nepříjemnými myšlenkami podobně jako klasický imunitní systém s tělesnými chorobami. Jeho dílem je, že se nenáviděný politik po výhře ve volbách nezdá nakonec tak špatný a že se milovaná osoba po ukončení vztahu přestává jevit tak idylicky.

Proč číst knihy dvakrát?

Pravděpodobně se vám už stalo, že vám někdo prozradil před dočtením závěr románu nebo zápletku filmu před jeho vlastním shlédnutím. Je také celkem možné, že vás tím příliš nepotěšil, protože jste si mysleli, že vám zkazil zážitek z překvapivého rozuzlení. Kazí ale znalost zápletky potěšení z filmu či knihy skutečně? Jonathan Leavitt a Nicholas Christenfeld se to rozhodli prověřit.

Peníze a my V - Jak zaplatit za laskavost?

Představte si, že si domů pozvete na večeři návštěvu. Po večeři jeden z hostů poděkuje za skvělé jídlo, vytáhne peněženku a bude se vám snažit zaplatit za vaši námahu. Nejspíše stejně jako já cítíte, že taková situace by nebyla vůbec příjemná, protože placení za večeři se do této společenské situace nehodí – zatímco přinést třeba víno je v pořádku. Takto bizarní situace se běžně nestávají, občas se však například stane, že po kamarádovi chcete nějakou laskavost a přemýšlíte, jak se mu odvděčit. Co se přihodí, když do původně přátelského kontraktu vstoupí peníze, zkoumali Heyman a Ariely.