Co zmůže jeden hlas?

Řídit se chováním druhých lidí může být často rozumné a výhodné. Předpokladem je, že druzí mají na rozdíl od nás informace o tom, co je užitečné či prospěšné. Místo vynakládání času a námahy na vlastní obstarání těchto informací nám pak stačí jejich chování napodobit a dosáhnout stejných výsledků. Výsledný jev můžeme popsat jako stádní chování či informační kaskádu [1]. Nezáleží při tom, zda jde o pračlověka pozorujícího členy jiné tlupy konzumující neznámou bylinu, o turistu vybírajícího restauraci, kde již jí více hostů, anebo zákazníka digitálního obchodu s hudbou kupujícího nejstahovanější album. Opravdu nezáleží? Zatímco v prvních dvou situacích je chování druhých dobrým vodítkem pro vlastní chování, v třetím případě tomu tak není. Proč? Pralidé by po snězení jedovaté byliny zemřeli a šance vidět je u její konzumace by tak byla jen velmi malá. Platit plnou restauraci figurantů předstírajících, že jim v ní chutná, by se nikomu nevyplatilo. V těchto a podobných situacích je chybné chování potrestáno, což vytváří tlak na jeho odstranění a snižuje pravděpodobnost, že ho budeme moct vidět. Naopak chybný výběr hudebního alba s sebou nese jen relativně nízké náklady a korekce chybného rozhodnutí je proto málo pravděpodobná. Řídit se v takovýchto situacích chováním druhých tudíž nemusí vést k zvlášť dobrým výsledkům [2].

Tržní ekonomika dělá z lidí vrahy – Zn.: Již za 5 eur.

Myšlenka, že tržní prostředí může vést k úpadku morálních hodnot, není nijak originální. Otázkou je, jak tuto intuitivně přitažlivou hypotézu vědecky zkoumat. Jde o to, že v běžném životě instituce (jako např. trh) a hodnoty vznikají a vyvíjejí se společně a zároveň v interakci s nejrůznějšími dalšími faktory, což znemožňuje určit, jestli je právě trh příčinou morálního úpadku.

Pamatujete si, jak vám jako dětem bylo špatně z vajíčkového salátu? Ne… anebo vlastně ano?

Lidská paměť je nestálá. Vzpomínky se mění s každým vybavením, proto zvláště ty staré, které mají svůj počátek v dětství, jsou náchylné k nejrůznějším zkreslením. Tak je například možné barvitým popisem vytvořit vzpomínku na událost, která se nestala, jak o tom už psal Štěpán. V experimentu, který zde popisuji, zašli vědci ještě o kousek dál: rozhodli se zjistit, zda falešné vzpomínky mohou dlouhodobě ovlivňovat chování. U účastníků výzkumu vytvořili přesvědčení, že jim jako malým dětem bylo špatně z vajíčkového salátu, a pak v několika následujících setkáních sledovali, zda tato sugesce ovlivňuje jejich stravovací preference.

Iluzí k vítězství

Je možné, že by pro vás bylo snazší se trefit do koše v basketbalu nebo do jamky v golfu, pokud by vám připadaly koš či jamka větší? Nový výzkum ukazuje, že ano.

Kdybych byl na tvém místě…

Málokdo o sobě může říct, že si potřásl sám se sebou pravicí. Přesto se přesně to zdálo účastníkům další studie z laboratoře Henrika Ehrssona.

K čemu nejsou fotbaloví fanoušci

Pokud se zajímáte o nějaký týmový sport, nejspíše víte, že tým má větší šanci na výhru, pokud hraje na domácím stadionu, než pokud hraje na stadionu cizím. Tento jev byl nalezen například u fotbalu, baseballu, basketbalu, hokeje nebo amerického fotbalu. Vysvětlení výhody domácího týmu ale není jednoduché. Roli může hrát znalost stadionu, nutnost cestovat, množství fanoušků a v některých sportech také pravidla zvýhodňující domácí tým. Některé z těchto faktorů nejsou však pro vysvětlení výhody domácího týmu nutné. Tato výhoda se totiž vyskytuje i ve sportech, kde neexistují pravidla nadržující domácímu týmu, a lze ji najít v zápasech, kde hostující týmy cestují nepatrnou vzdálenost. V novém výzkumu se Niels van de Ven zaměřil na další z těchto faktorů – na vliv fanoušků.

Jak se dostat ze svého těla během dvou minut

Mimotělní zkušeností se nazývá zážitek, při kterém se člověk domnívá, že se ocitnul mimo své vlastní tělo a může jej z této pozice sledovat. Lidé mohou mít tuto zkušenost například při prožitku blízké smrti, v určitých fázích spánku nebo po podání některých drog. Jak ale ukázal Henrik Ehrsson v elegantní studii, mimotělní zkušenost lze také překvapivě snadno vyvolat v laboratoři.

Myslím, že vám je tak 90 … aneb Jak (ne)odhadovat

Když vás někdo pobídne k tomu, abyste odhadli jeho věk nebo plat, můžete stát před problémem, jakým způsobem odpovědět, abyste ho svou odpovědí potěšili. Jednou z možností, jak se v této situaci zachovat, je upravit svůj skutečný odhad ve směru, který vnímáte jako pozitivnější. Můžete tak například hádat nižší věk a vyšší plat, než jaké reálně očekáváte. Nová studie publikovaná v časopise Emotion ukazuje, že s touto strategií nebudete vždy úspěšní.

Co se v učebnicích nedozvíte – Aschův experiment

O výzkumu konformity, který provedl Solomon Asch před více než půl stoletím, se lze dočíst v každé rozumné učebnici sociální psychologie (má svoji stránku dokonce i na české wikipedii). Pokusné osoby měly v tomto výzkumu vybrat z každé série tří čar tu, která byla stejně dlouhá jako referenční čára (jak tyto čáry vypadaly, můžete vidět v obrázku za odstavcem). Pokus probíhal ve skupinách, přičemž v každé z nich byl pouze jeden člověk skutečným účastníkem výzkumu. Ostatní byli pomocníci experimentátora. Asche ve výzkumu zajímal vliv jejich odpovědí na úsudek skutečné pokusné osoby. U části pokusných osob totiž pomocníci experimentátora odpovídali naschvál špatně. Jako stejně dlouhou čáru tak vybrali některou z těch, které byly evidentně odlišné. Účastníci výzkumu následně odpovídali taktéž ve zvýšené míře špatně, což je standardně interpretováno jako projev konformity. Výzkum konformity s využitím Aschovy procedury samozřejmě neskončil před půl stoletím, což se již z mnoha učebnic nedozvíte. Dvě nedávné studie si zde tedy popíšeme.

Lidé věří, čemu věřit chtějí

Zaujala vás někdy tvrdohlavost, s jakou někteří lidé stojí za svými favorizovanými názory, i přes hromadící se množství informací, které svědčí v jejich opak? Důvodů tohoto jevu může být více. Lidé mají například tendenci vykládat si nové informace v souladu s již dříve utvořenými schématy. Pokud například bůh neztrestá svět kataklysmatem, jenž stoupenci nějaké obskurní sekty očekávají, názory sektářů mohou s trochou mentální ekvilibristiky zůstat nenarušeny. Není totiž příliš těžké vybájit si nějaké alternativní vysvětlení v rámci původního světonázoru – bůh je milosrdný, víra sektářů lidstvo zachránila apod. Interpretace nových informací však může být závislá i na motivaci člověka. A přesně tím se zabýval výzkum trojice vědců publikovaný v časopise Psychological Science.