Hněv a bolest jsou ingredience, které jdou až příliš dobře dohromady. Nepamatuju si, že bych někdy cítil vnitřní mír poté, co kladivo chirurgicky přesně minulo hřebík a vytvořilo ve zdi kráter s mým prstem na dně. Jedná se ovšem o oboustranný vztah - rozzlobený člověk má větší pravděpodobnost (a sto chutí) rozdávat nějakou tu bolest kolem sebe - ať už fyzickou či jinou. Jak zjistil Evan Polman z Newyorkské univerzity, jeden cíl pro sadistickou ventilaci hněvu je po ruce vždy. A má navíc nesnesitelný zvyk na vás hledět, pokaždé když se podíváte do zrcadla. Jeho výzkum ukazuje, že při pocitech hněvu nás naše mysl vede k sebeubližování.
Že by někdo schválně vyhledával bolestivé zážitky, nedává smysl, ať už by se cítil jakkoli. V pěti studiích provedených Polmanem byli proto účastníci vystaveni situacím, ve kterých se mohla projevit zvýšená náklonnost k bolesti. Cílem bylo zjistit, jestli hněv tuto náklonnost zvyšuje, přičemž hněvající se lidé byli porovnávání s lidmi s neutrální a smutnou náladou. Odpovídající nálada byla vyvolána vzpomínkou na neutrální, smutnou nebo hněv vyvolávající vzpomínku, kterou měli účastnící popsat. Následoval dotazník zjišťující momentální náladu účastníka a samotný experiment.
První část výzkumu spočívala v hodnocení nepříjemných aktivit od 1 do 9, kde 1 znamenalo velice nepříjemné a 9 velice příjemné. Všechny nabízené možnosti, mezi nimi třeba návštěvu zubaře, hodnotili rozzlobení účastníci v průměru asi o bod příjemněji než účastníci smutní čí neutrální.
Možné vysvětlení výsledků první studie je, že hněv nezpůsobuje vyhledávání bolesti, ale jenom snižuje práh pro její hodnocení. Druhá studie měla ukázat, že hněv připravuje terén mysli pro bolestivé zážitky, a tak toto vysvětlení vyloučit. Opět proběhla stejná procedura pro vyvolání příslušných emocí, tentokrát ovšem bez smutné kontrolní skupiny, protože ta se ve výsledcích nelišila od skupiny neutrální. Následně byl předložen seznam nedokončených slov, která mohla být doplněna několika způsoby. Polovinu z nich šlo dokončit za vzniku slov vztahujících se k bolesti - např. M_ČENÍ, J_Z_A atd. Lidé, kteří před testem cítili hněv, s větší pravděpodobností doplnili právě "bolestivá" slova. To znamená, že díky hněvu je v mysli koncept bolesti přístupnější než obvykle. Polman zde využil fenoménu paměti, kdy předchozí zážitky umožňují rychlejší zpracování souvisejících informací. Odborně se tato vlastnost naší mysli nazývá priming.
Třetí studie je moje oblíbená. Jednak pro její elegantní jednoduchost, a také pro spojení vědy a sladkostí. Po zajištění té správné nálady bylo testovaným studentům řečeno, že studie musí bohužel předčasně skončit, ale mohou si vybrat jednu ze dvou odměn. Ve skutečnosti se jednalo o tu samou karamelu s dvěma názvy – buď se rozhodli prostě pro „karamelu“ nebo pro „lamač čelistí“(angl. jawbreaker). Asi nemusím dodávat, že rozhněvaní lidé dávají před prostým vychutnáním sladkosti přednost lámání vlastních čelistí.
Čtvrtá a pátá studie jsou nejpřímočařejší. Ve čtvrté si měli účastníci po vyvolání příslušné emoce udělit až šest elektrických šoků, začínajících na 30V. Pokud někdo chtěl, mohl si dávku elektřiny postupně zvyšovat o 10V. Pátou studii představoval dotazník, kteří používají kliničtí psychologové pro zjištění tendencí k sebezraňování. Ukázalo se, že není dobré posílat někoho po hádce vyměňovat pojistky. Rozzlobení účastníci si v průměru udělovali více šoků a ty byly také silnější. Oproti ostatním účastníkům rovněž získávali více bodů v klinickém dotazníku.
Proč zrovna hněv a bolest?
Ukazuje se, že pocit bolesti je velice adaptibilní na konkrétní situaci. Klasickým příkladem jsou zranění vojáci během bitvy v porovnání s oběťmi autonehod. Vojáci se srovnatelným nebo i horším zraněním vyžadují méně analgetik než oběti autonehod. To proto, že jejich systém vnímání bolesti je modulován stresem, který prožívají, jenž zvyšuje jejich práh pro vnímání bolestivého zranění. Autonehoda bývá často velmi náhlá, a tak není možné, aby se vnímání bolesti adaptovalo. Takže se není čemu divit, že bolest ovlivňují právě negativní emoce, jež jsou často spojeny s předjímáním bolestivých zážitků.
Největší záhada ale je, proč by měl člověk, třebaže s vyšším prahem bolesti, bolest přímo vyhledávat? Zamyslete se nad tím, co je hněv vlastně za emoci. Představte si, že musíte vyřešit urgentní záležitost na úřadě a zaměstnanci se zrovna snaží o rekord v neochotě a počtu front, do kterých vás pošlou čekat. S dalším a dalším čekáním na to abyste mohli vidět nový znechucený obličej, začnou všechny věci kolem vás získávat auru potenciálního vražedného nástroje. Právě to je hněv - kalibrace vaší mysli a těla přecházejících z normálního do bojovného stavu. A možná neuškodí, pokud lidé kolem vás uvidí, že nějaká bolístka vám nejenom nevadí, ale ještě se na ni těšíte. Dokonce by vám to mohlo ušetřit mnohem horší zranění v budoucnu. Pokud Zog zasedl místo u ohně Mogovi a Mog se ještě před pravděpodobně smrtelným bojem párkrát nadšeně třískne kyjem do čela, třeba si to Zog rozmyslí a odsedne si ještě před potyčkou. A pokud místo vyhřátého plácku u plamene dosadíme nějakou krasavici z kmene, lze si představit, že přirozený výběr favorizoval Mogovu taktiku a my s ním sdílíme sebezraňující a přesto adaptivní geny.
-- Lukáš Horák (hostující bloger)Polman E. (2011). When more pain is preffered to less: The efect of danger in decision making. Social Cognition, 29, 43–55. [abstrakt]
Zdroj obrázku: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Angry_woman.jpg
Žádné komentáře:
Okomentovat