čtvrtek 12. května 2011

Hlad je nejlepší kuchař a nejhorší soudce

Jistě by bylo příjemné, kdyby bylo rozhodování soudů rychlé a spravedlivé. Bohužel, přestože se musí rozhodnutí soudců řídit zákony, konečné rozhodnutí spočívá do značné míry na jejich vlastním úsudku. To by nemuselo být tak hrozné, kdyby byly lidské úsudky obecně dobré. Jak ale ukazuje obrovské množství studií, nechají se lidé při usuzování ovlivnit i drobnými faktory, které by žádnou roli hrát neměly. Nejinak je tomu u soudců. Dramatickou připomínkou tohoto faktu je studie publikovaná minulý měsíc v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences.
Autoři studie – Danzinger, Levav a Avnaim-Pesso – se rozhodli zjistit, jaký vliv mají přestávky na jídlo na rozhodnutí soudců. Vzali tedy údaje o více než tisíci rozhodnutí izraelských soudců, která se týkala

žádostí o podmíněné propuštění vězně či o změnu podmínek podmíněného propuštění. K tomu měli řadu dalších údajů, z nichž nejdůležitější byla informace o tom, jaké bylo pořadí případu v rámci dne. Soudci začínali o případech rozhodovat ráno a průměrně po 8 rozhodnutích si udělali 40 minut pauzu na svačinu. Poté posuzovali zhruba 11 dalších případů a udělali si pauzu na oběd trvající okolo hodiny. Následně rozhodovali již bez další pauzy na jídlo. Danzinger s kolegy rozdělili žádosti na schválené a neschválené, přičemž jako neschválené brali ty, které byly zamítnuty nebo u nichž bylo rozhodnutí odloženo. Podíl schválených žádostí ve vztahu k pořadí rozhodnutí lze vidět na grafu:
Z grafu je vidět, že najedený soudce je shovívavý soudce. Pravděpodobnost odsouhlasení žádosti rapidně klesala z 65 % ráno až na 0 % těsně před pauzou na svačinu. Jakmile soudce dobil sil, jeho milosrdnost se jako mávnutím kouzelného soudcovského kladívka navrátila a opět okolo dvou třetin žádostí schválil. Jak se ale blížil oběd, nebozí žadatelé znovu s větší pravděpodobností odcházeli s nepořízenou. S plným břichem po obědě se laskavost soudců zase krátce vrátila, ale to netrvalo dlouho a po dvou rozhodnutých případech se šance žadatelů na úspěch opět blížila nule.
Autoři následně ověřili, zdali výsledky nelze vysvětlit jinak než vlivem odpočinku a jídla. Pokusili se tedy zjistit, jestli se v průběhu dne nějak systematicky nemění některý z dalších relevantních ukazatelů, které měli k dispozici. Ukázalo se, že nikoli. Vážnost trestného činu, předchozí věznění, doba strávená ve vězení ani možnost rehabilitačního programu se nikterak nelišily v závislosti na pořadí případu v průběhu dne. Specifika případu navíc nebyla předem soudcům známa, a tak nelze data vysvětlit tím, že by soudci určovali pořadí případů tak, že ty, které odmítnou, umístí před pauzu na jídlo.
Danzinger s kolegy tvrdí, že vliv pořadí žádosti na její výsledek může být dán postupným vyčerpáváním mentálních zdrojů soudců. S přibývajícími případy dochází soudcům „duševní síly“ a tak raději začnou žádosti zamítat, než aby o nich složitě přemýšleli. Pro tuto hypotézu svědčí to, že schválení žádosti trvalo průměrně déle (7,4 min) než neschválení (5,2 min) a že zpráva o schválení byla průměrně skoro 2x delší než zpráva o neschválení (90 slov oproti 47). Odsouhlasení žádosti je tedy nejspíše náročnější než její zamítnutí či odložení, a tak soudci s docházející energií volí častěji neschválení jako snadnější možnost.
Popsaný výzkum nemůže jednoznačně říci, zdali je příčinou vlivu pauzy na rozhodování soudců jídlo nebo odpočinek. Je však zřetelným dokladem toho, že faktor, který by měl být naprosto nepodstatný, může významně ovlivňovat rozsudek soudců, a tak i životy zúčastněných osob. Nálezy tohoto typu se bohužel neomezují pouze na zde rozebraný problém, ale jsou popsány v takřka jakékoli oblasti, kde lidé činí rozhodnutí bez využití jednoznačných pravidel nebo postupů.  S podobnými problémy bychom se tedy mohli setkat i u lékařů, burzovních makléřů, politiků, komisí u přijímacích zkoušek nebo třeba psychologů. Je tedy s podivem, že se tzv. experti stále spoléhají na svůj úsudek a jakákoli formální pravidla či postupy zavrhují a považují je za neosobní či z nějakých pochybných důvodů horší než svůj intuitivní úsudek. 
-- Štěpán
Poznámka: Výzkum, který je zde popsán, je jedním z nejzajímavějších, co jsem v dlouhé době četl. V oblasti lidského usuzování jsou doklady o špatných úsudcích běžné, ale výsledky této studie překvapily i mě. Autoři navíc provedli metodologicky výbornou práci a v článku se zabývali spoustou dalších alternativních vysvětlení, která jsem já v tomto textu nepopsal. Pokud tedy výsledkům zatím nevěříte, není nic jednoduššího než si článek přečíst. Lze se k němu dostat pomocí kliknutí na [pdf] za referencí níže. Článek má pouze 4 strany a není nijak těžký na pochopení.
Danziger, S., Levav, J., & Avnaim-Pesso, L. (2011). Extraneous Factors in Judicial Decisions. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America, 108, 6889-6892. [pdf / abstrakt]
Pokud by vás zajímaly problémy rozhodování popsané v posledním odstavci a jejich řešení, zde je pěkný krátký článek na toto téma:
Dawes, R. M., Faust, D., & Meehl, P. E. (1989). Clinical Versus Actuarial Judgment. Science, 243, 1668-1674. [pdf / abstrakt]

Žádné komentáře:

Okomentovat