pondělí 18. dubna 2011

Vzpomínka na to, co se nestalo

Některé významné události nám utkví napevno v paměti. I po letech si dokážeme živě vzpomenout na některé detaily a vzpomínka na událost nám může přinášet mnoho potěšení nebo i trápení. Ukazuje se ale, že ne všechny naše vzpomínky se musí týkat událostí, které se opravdu staly. Paměť totiž nefunguje jako trvalý sklad vzpomínek, které si můžeme vybavit v podobě, v jaké byly uloženy. Některé naše vzpomínky tak mohou být výrazně zkreslené, jiné se mohou dokonce týkat událostí, které se nikdy nestaly. Psychologické studie tento jev dokládají a jedním z důkazů je možnost vytvoření vzpomínek, které neodpovídají žádné skutečné události.

V jedné ze studií na toto téma měli lidé hodnotit reklamu na Disneyland. Reklama byla napsaná tak, aby vyvolávala dětské vzpomínky na návštěvu tohoto zábavního parku. Součástí byla zmínka o potřesení rukou s postavou Bugse Bunnyho. Po dalším krátkém úkolu měli lidé odpovídat na různé otázky ohledně dětských zážitků z Disneylandu. Mezi nimi byla i otázka týkající se podání rukou s různými animovanými postavami. Skutečnost je taková, že s Bugsem Bunnym si nemohl žádný z lidí podat v Disneylandu ruku, neboť se jedná o postavu od konkurenčních Warner Brothers. Přesto 16% lidí, kteří četli výše zmiňovanou reklamu s Bugsem Bunnym, tvrdilo, že si s ním podalo v dětství v Disneylandu ruku (oproti 7% ve skupině, která četla podobnou reklamu s malou mořskou vílou). Představa určité situace tak vytvořila falešnou vzpomínku na událost, která se nikdy nestala.

Možnost vytvářet falešné vzpomínky není pouze teoretickou zajímavostí, ale může mít důležité praktické dopady. Některé psychoterapeutické školy například tvrdí, že současné psychické problémy jsou zapříčiněny událostmi v dětství, o kterých člověk neví, protože jsou v paměti potlačeny. Úkolem psychoterapie pak je tyto potlačené vzpomínky obnovit a dále s nimi pracovat, což může v důsledku vést k vyřešení současného problému. Jak ukazuje popsaný výzkum, takovéto obnovené vzpomínky nemusí však nutně vycházet ze skutečných událostí, ale mohou být pouze vytvořeny v rámci psychoterapie. To může být problém, především pokud se jedná o vzpomínky týkající se různých trestných činů, jako je například znásilnění, vražda apod. Na základě falešné vzpomínky pak může člověk svědčit či se přiznat k trestnému činu, který nespáchal. Podobný vliv mohou mít sugestivní formy výslechu svědků a obviněných.

Falešné vzpomínky neodpovídají žádné skutečné události, ale lidé jim věří. Nicméně mohou existovat také vzpomínky, které neodpovídají žádné skutečné události, a lidé jim navíc nevěří. Takovýto typ vzpomínek zkoumal tým psychologů, který vedla Guiliana Mazzoni. Autoři se ve výzkumu nejprve zeptali skupiny studentů, zdali mají nějakou vzpomínku na událost, o které si již nemyslí, že se stala. Asi 20% studentů takovou vzpomínku opravdu mělo. Tyto vzpomínky sdílely základní charakteristiky s normálními vzpomínkami. Byly hodnoceny jako podobně vybavitelné, jasné a koherentní. V jiných charakteristikách se však lišily. Na rozdíl od skutečných vzpomínek byly hodnoceny průměrně jako méně důležité, komplexní a méně spjaté s ostatními událostmi v paměti. Bylo s nimi také spojeno méně pozitivních a více negativních pocitů než s klasickými vzpomínkami. Autoři dále zjišťovali, proč již studenti nevěří, že se události opravdu staly. Zhruba polovina jako důvod uvedla, že jim někdo jiný řekl, že se událost nestala. Malá část (4%) zjistila, že se událost stala někomu jinému – např. sourozenci. Třetina studentů jako důvod uvedla, že událost je nepravděpodobná. U části z nich byla událost nemožná, jako například setkání s dinosaurem, skutečným Santa Clausem nebo příšerami. Nakonec zbytek (7%) studentů uvedl, že již nevěří své vzpomínce kvůli důkazům neslučitelným s událostí. Například jeden student uvedl, že nebyl schopný nalézt žádnou zmínku o filmu, kterého se vzpomínka týkala. Kromě těchto důvodů navíc zhruba třetina studentů uvedla, že popisovaná událost mohla pocházet ze snu.

Výzkum Guiliani Mazzoni a kolegů popisuje zatím podrobněji nepopsaný jev, a tak je jistě třeba dalších studií k objasnění tohoto fenoménu. Další studie mohou využívat experimentálních procedur místo dotazníků, a tak zjistit, které faktory hrají roli při tvorbě tohoto typu vzpomínek. Otázkou je také, jak se vzpomínky na události, které se nestaly, vyvíjejí v čase. Důležitou otázkou také může být, jak přimět lidi, aby nevěřili vzpomínkám na události, které se nestaly. To může být významné například u výše zmíněného příkladu vzpomínek vytvořených v rámci psychoterapie. Časem se snad dočkáme odpovědí.

 -- Štěpán

Braun, K. A., Ellis, R. & Loftus, E. F. (2002). Make My Memory: How Advertising Can Change our Memories of the Past. Psychology & Marketing, 19, 1-23. [pdf]

Mazzoni, G., Scoboria, A. & Harvey, L. (2010). Nonbelieved Memories. Psychological Science, 21, 1334-1340.

 

Zdroj obrázku: http://www.flickr.com/photos/andrewscott/2148669828/

Žádné komentáře:

Okomentovat